Vývoj výzkumu psychických nemocí je o mnoho let posunutý oproti výzkumu fyzických nemocí. Řádné psychické nemocnice začaly vznikat až v 19. století. Z dnešního pohledu je to už poměrně dávno, tak bychom si mohli myslet, že tyto nemoci již nebudou natolik stigmatizovány jako dříve. Pravdou je, že situace je mnohonásobně lepší, ale člověk s psychickým onemocněním je stále společností vnímán výrazně jinak než jedinec s fyzickým zraněním. Je velká snaha tyto předsudky o duševních nemocích bořit, jelikož vytvářejí mnoho problémů. Jedním z nich je například to, že se lidé stydí a bojí o svém problému někomu říci, hůře ani o svém problému neví a neumí ho pojmenovat.
To způsobuje, že se problém prohlubuje a pomoc je poskytnuta ve fázi, kdy už je léčení velice náročné a dlouhodobé nebo když už je pozdě. Vzděláváním všech lidí o průběhu, symptomech a vlivech psychických nemocí na život člověka je důležitou součástí boření tabu, které je v tomto tématu bezesporu přítomno. K velkým předsudkům vůči psychicky nemocným lidem napomohlo mnoho filmů, ve kterých jsou psychické nemocni brány jako blázince a jsou ukazovány jen ty nejhorší případy, kdy je potřeba pacienta umístit na izolaci do oděvu, ve kterém si nebude moct ublížit.
Bohužel stále si spousta lidí takto představuje opravdu všechny lidi s psychickou nemocí, a proto je potom těžké si i sám u sebe říct, že jsem nemocný, protože přece nevypadám a nedělám takové šílenosti jako ti lidé ve filmech. Je to velmi náročná disciplína změnit názor společnosti na určité téma, ale s ohledem na to, kolik to má benefitů a kolik může být zachráněno či zkvalitněno životů to rozhodně stojí za to a snaha by neměla polevovat. Navíc je statisticky dáno, že mezi námi je téměř každý třetí člověk psychicky nemocný aspoň jednou v životě, co je obrovské číslo, které se nedá jen tak přejít.