Děti jsou naše radosti, i když už nám odrostou, tak je pořád milujeme a bereme jako svoje maličké děti, protože nám v hlavě zůstane vzpomínka na to, jak byli malí. Bereme je pořád jako to maličké miminko, které se narodilo a drželi jsme ho v náruči. Pořád, i když už mají své rodiny, je bereme jako naše jediné štěstí a moc si přejeme, aby s námi byli co nejvíce, i když bychom jim už měli dát pokoj, ať mají také trochu klid. Ale ona ta láska je tak silná, že to jinak nejde. Láska ke vlastním dětem je ta nejsilnější, jaká kdy může být, protože to jsou věrné kopie nás a my se v nich vidíme, ale mnohdy si to ani třeba nechceme připustit.
Ale je to tak, protože jsme je také my vytvořili. Nesou naši genetickou informaci, a to se nikdy už nezmění. Genetická informace se nedá změnit, takže naše děti to budou už napořád. Jak v srdcích, tak právě v tomto genetickém zápisu. Nesou kousek z nás a ten malý kousek zase předají do další generace a takhle to bude postupovat dál a dál. A protože je tato láska tak šíleně silná, měli bychom se snažit našim dětem udělat radost za každou cenu a umožnit jim, ať se mají tak nejlíp, co to jde a ať jsou pokud možno nejvíce spokojení, co to jde.
Děti si totiž nezaslouží nic zlého, protože nikdy nic zlého neprovedli a nemají tak proč být potrestaní. To zlé je učíme právě my, takže nikdy bychom neměli být na své dítě zlí, ono za to nemůže. A proto i kdyby chtělo cokoliv, tak bychom mu to měli umožnit. Ne ho rozmazlovat, ale měli bychom mu ukázat, jak ho milujeme. Dítě by se tak mělo cítit všude (alespoň doma) úplně výborně. Mělo by mít pokoj snů a tam se chodit zašívat, protože má na to plné právo. Dítě chce mít nějaké svoje místečko, kde se bude moci zašít. Proto mu musíme umožnit takové místo mít. Je to pěkné, když člověk vidí, že se dítěti místo líbí.