Asi jako každé malé dítě, taky já jsem toužila po tom, že jednoho dne budu mít vlastní počítač. V té době ještě sice počítač nebyl tak rozšířený jako dnes, ale toužila jsem po něm. A bylo to hlavně kvůli tomu, že moje nejlepší kamarádka už počítač měla. A sice byla pouze jenom jediná z ulice, která měla počítač, ale měla ho a je potom logické, že i já jsem ho chtěla. A samozřejmě že jsem ani nebyla jediná, kdo chtěl z ulice počítač. Chtěly ho úplně všechny děti. Taky kolikrát jsem o tom slyšela, že probíhaly nějaké hádky kvůli tomu, že někdo ulice má počítač, zatímco ostatní počítač nemají. Já vím, že tohle bylo nespravedlivé, si na něco stěžovat. Vždyť kamarádka přeci za to nemohla, že jí rodiče pořídili počítač. A víte, jaký to ještě byl počítač? Takový velký šedivý, taková krabice. A možná, že mě v té době to vůbec tak nepřišlo.
Nyní mi to přišlo naprosto ideální a dokonalé, protože jsme tam s kamarádkou mohly hrát různé počítačové hry. Byly to obyčejné počítačové hry, které snad už není ani neexistují. Jenomže mě to bavilo. Ten počítač byl pro mě něco nového, co jsem ještě nikdy neviděla a na co jsem ještě nikdy nesáhla, takže jsem byla opravdu moc ráda, že mě kamarádka občas na svůj počítač pustila.
Jenomže potom to její rodiče zakázali, protože její rodiče řekli, že to u nich doma připadá jako v nějakém průvodním centru, kde si každý chodí sednout jenom k počítači, ale nic jiného nedělají. To já vím, byla to pravda. Jenomže zkuste vysvětlit šesti letým dětem, aby nechodily k někomu za návštěvu jenom kvůli počítači. Děti proti takové už jsou a každý bych ti měl ale počítat. To já, kdyby to byl můj případ, tak bych samozřejmě chápala, že takhle to prostě u dětí chodí a samozřejmě, bych žádné děti od počítače nevyhazovala. Takhle se děti alespoň učí informační technologii, která je velmi důležitá pro budoucnost.